Setrvávali v učení apoštolů. . .

Setrvávali v učení apoštolů, modlili se, byli spolu, lámali chléb. (Sk 2:42)

Čtyři věci, které dělali apoštolové před tím , než na ně sestoupil o letnicích Duch svatý.  Čtyři důležité věci pro naši připravenost na vnuknutí Ducha svatého (a jeho vedení). Zastavím se jen u první z nich.

Na úvod položím dvě otázky. První zní: Proč? Oblíbená otázka mladých – A proč jako? Z jakého důvodu se mám od někoho učit, někoho poslouchat? 

Druhá otázka zní jednoduše: Kdo jsou to apoštolové? V učení koho vlastně máme setrvávat?

Zkusím šířeji odpovědět na tu první. Musíme se ovšem vrátit do Jeruzaléma k apoštolům.

Sedím v místnosti okna zadělaná, aby nikdo neviděl dovnitř. Mám rozporuplné pocity, ale ten hlavní je, že se bojím.  Důvodů k obavám mám několik. Ten první je, že Ježíš už není se mnou. S ním to bylo jednoduché vyskytnul-li se problém, zašel jsem za ním. A on mě povzbudil svým úsměvem. Mohl jsem se zeptat na cokoli - všechno věděl. Pokud jsem něco pokazil, také jsem zašel za ním, a byl jsem obejmut jeho láskou, odpuštěním a mohlo se pokračovat. To se to žilo ve stálé přítomnosti někoho, o koho se dá absolutně opřít. No. . .a teď je pryč.

 S lidmi, kteří jsou okolo už to tak růžové není. Nikdo z nich neví co přesně dělat. Když je problém, tak je to většinou můj problém a s bezvýhradným odpuštěním to tak samozřejmé taky není.

                    Druhý důvod k obavám jsou ti lidé pohybující se mimo dům. Hrozí mi od nich nebezpečí a to tak velké nakolik dám najevo svou příslušnost k těm, kteří sedí okolo a k Pánu Ježíši. Od pohrdání, přes výsměch, urážky, agresi až po vyhrožování, útlak, násilí, mučení, zabití.

Proč zde tedy setrvávám? Protože to řekl Ježíš. Máme kohosi očekávat. A o tom neznámém pár věcí od Ježíše víme. Bude to utěšitel- útěchu potřebujeme, už jsme si řekli, že Pán Ježíš není mezi námi.

Uprostřed nás, co tu sedíme, zavládne prý jednota : láska radost, pokoj.  Cha, chá mezi těmito. . . všechno, jenom ne jedno tělo, taková blbost, to se nikdy nemůže stát. Nemožnost toho, aby ta rozdílnost povah a charakterů táhla jedním směrem je další rozumný důvod proč z tohoto společenství odejít a hledat si směr sám podle sebe.

Naučí nás všemu. Hm. Budeme Ježíši svědky až na kraj světa.

A pozor, až přijde budeme dělat mnohem větší věci než on. No, to už stojí za chvilku očekávání.

Vím tedy, že Ducha svatého potřebuji, že zkrátka potřebuji něco(někoho), čeho se můžu pevně chytnout, stejně jako jsem se dřív držel Pána Ježíše. Chci mít stejného ducha, jako on, abych dělal co se mu líbí, protože vždycky když jsem dělal co se mu líbí, třeba házel síť na druhou stranu lodi a vytahoval ryby, tak jsem se cítil šťastný.

Jestli jste si všimli, tak jsem zatím na druhou otázku - Proč setrvávat v učení apoštolů? neodpověděl. Odpověděl jsem částečně na to, proč vůbec čekat na nějakého Ducha svatého.  

                  Takže znovu. Proč musím při očekávání Ducha svatého setrvávat v učení apoštolů? Myslím, že to vyplývá především ze zkušenosti. Ze zkušenosti jakým způsobem očekávat. Z dějin spásy už jsme totiž jedno očekávání zažily a učedníci co sedí v místnosti taky. Už víme, že Bůh nepřichází vždycky tak, jak bychom jsme chtěli my. Nepřichází jako mocný vládce vysvobozující nás ze všeho. Naopak, když přichází, apeluje na naše lidství. Vzpomeňme na Betlém: těhotná před porodem, poutníci, hladoví. Když ho  pošlem pryč, nenadává, ale v tichosti se uklidí tam, kam jsme ho poslali. Stojím u dveří a klepu. Tiše a vytrvale, takhle přichází Bůh.

Nakonec o tom, jak se očekává, by mohla vyprávět Panna Maria, která je tu taky mezi námi. Velebí má duše Pána. Samařance Ježíš říká:“Budete mě uctívat v duchu a v pravdě“. Je to zkrátka něco, co přichází ze srdce. Které je ovšem disponované, tedy připravené na přijetí.

                   Izraelský národ nějakým způsobem čekal a nějakým způsobem ho povětšinou minul. Asi čekal příliš povrchně. Ježíš se ptá židů, dokonce těch představených:“Váš otec je Abrahám? Kdyby váš otec byl Abrahám přijali byste mě“. Židé se tak vzdálili od víry svých předků, tak málo poslouchali proroky, že nepoznali Ježíše stojícího před nimi.

Vy že jste křesťané? Kdyby vy jste byli křesťané, tak přece budete znát ty, kteří byli na začátku toho všeho. Budete přece vyhledávat to co je horké, abyste nezvlažněli. Budete se zuby nehty držet pevného abyste nesešli z cesty.

Máme například tu zkušenost, že pokud nějaký světec založil řád. Nadšení po desetiletích vyprchá a jsou nutné reformy, které se snaží přiblížit více k zakladateli. I v dějinách církve máme chvíle, kdy zkrátka asi ne, že by Duch svatý nemohl přijít, ale že nepovšimnut lítal kolem. Ať se nám nestane, že bychom se minuli s Ježíšem. Ať o nás neřekne: "Mají oči, ale nevidí. Mají uši, ale neslyší".

Druhá otázka: Kdo je to apoštol? Maruška, já, ty? Snad jenom kněží? Definoval bych to co nejšířeji. Apoštol je ten, který je ochotný na Ježíšovo zavolání odhodit sítě a jít. A to jak od lodí k němu, tak od něho k ostatním.

Takové příklady mužů i žen nacházíme jak ve starém zákoně, tak v novém zákoně. Jimi se můžeme samozřejmě inspirovat, neboli učit se od nich. Ovšem i v našem okolí jsou světci, ze kterých se rodí noví světci (apoštolové). Přebírejme jejich nadšení následovat Ježíše.

                 Jak se dozvídáme o učení apoštolů: Známé způsoby – Bible, encykliky, kázání, dobrá duchovní literatura, ...

Dále: Úzká navázanost  na církev (farnost), díky tomu víme co je potřeba. Ruka položená na tepu doby.  Starost o aktuální problémy ve světě i doma.

Vyšlapanost cestiček: K čemu Ducha svatého potřebovali jiní, nám stačí „opakovat“.  Například nepotřebujeme po dvaceti letech jen střelné modlitby zjistit, že je dobré se modlit déle také ráno a večer.  Neodvracet se na cestičky, které se mi zdají jednodušší. 

Usilovat o Ducha svatého není nic extrémně letničního, je to nutná součást života z víry.